Ráno proběhlo dobalení a přesun pár věcí z velkýho do malýho zavazadla. A tisk a vyplnění příjezdovýho fromuláře. Radši dvakrát. Nebyl potřeba ani jednou. Ale o tom později.
Z domu jsme vyrazili v 10, dálnice byla v pohodě a v poledne jsme vystupovali na letišti. Odbavovací přepážky byly nejdál, co to šlo. Připravila jsem si složku se třeba 8 dokumentama a týpek chtěl jen pas. Takže papírování mě čeká až v Nizozemí? Parádys. Ještě rychlá sváča a hurá na kontrolu zavazadel a čekat ke gatu. Nene, na kontrolu příručních zavazadel a cestujících byla šílená, skoronepohyblivá fronta. Koukla jsem na hodinky pár minut před časem, kterej byl na letence jako doba, kdy se mi zavírá gate. Že by tam ale bylo napsaný označení mýho gatu (mojí gaty? mých gatí?), to ne. Ještě předbíhali lidi se slovy, že jim to odlítá za 10 minut, at je pustíme.
Když jsem se konečně dočkala, vyházela jsem elektroniku z batohu a ze sebe, odložila ty slavný dokumenty, pas a letenku a do druhýho košíku dala batoh a bundu. Chystala jsem se projít rámem, ale holky přede mnou byly asi teroristky nebo co, protože to tam obsadily na několik minut. To se mi jakoby moc nehodilo. Já ani nepípla, naházela jsem věci zpátky do batohu a na sebe a vyrazila ke gatu. Koukám na tabuli, vidím D6, kouknu před sebe, vidím D6. Lidi jdou do letadla, pár jich je u pultíku. Zrychluju, podávám letenku, jdu. Víc než půlka letadla obsazená. Hm, tak to si asi z místa v uličce těžko přesednu k okýnku :( Jsem ještě trochu rozklepaná z toho nápisu LastCall. Ale některý přichází i až 10 minut po mně, celkem v klidu. Vydejchávám a nechávám se bavit malou nizozemskou trochu vzteklou holčičkou… “Alsjeblieft!” Prosí rodiče, aby mohli sedět zrovna tam, kde by chtěla ona. Taky nejsem spokojená s mým místem, no. Vím jak se cítíš.
“Do you have your seatbell? Be careful with those treats.” S těmahle slovama prochází letuška po tom, co kapitán řekl, že jsou turbulence. Asi kdyby jsme si jich nevšimli. Říkám si, že je to pořád v pohodě, když ještě chodí sem a tam. Možná díky těm turbulencím už konečně pochopim, že letadlo fakt lítá ve vzduchu, že to neni teleport. Chvílema to bylo fakt hodně nepříjemný. A ani jsem se nebála, že bysme měli spadnout, přestože letuška těsně před vzletem vytáhla i kyslíkovou masku a vestu, což jsem na žádným z mých předchozích letů asi neviděla, spíš se mi dělalo blbě. Myslim, že ještě pár minut a byl by to reálnej problém. Nevim, jestli bych si sundala respirátor, nebo ne :D Ale už jsme začali klesat, tak jsem se uklidnila.
Věděla jsem, že je to LowCost společnost, ale tak nějak jsem počítala s lahví vody. A nedočkala jsem se. Rychle z letadla na vzduch. Studenej, rychlej, vlhkej vzduch. Hurá pro tašku. Cestou napsat pár lidem, že žiju, a budoucím spolubydlům, že mi můžou vyrazit naproti. Nikde žádná kontrola, ani dotaz, jestli jsem očkovaná nebo jestli mám negativní test. Ani ten příjezdovej formulář nikdo nechtěl! Ale všechno si samozřejmě nechám.
Moje taška dorazila jako jedna z prvních, žádný velký čekání. Vylezla jsem z haly a hned uviděla vstup na nádraží… Nebo prostě schody dolů k jednotlivým kolejím. Všude tam byly automaty na jízdenky. Já ale měla už předem koupenou, vytištěnou. Pořád mi neseděla ta cena, 2,60 eur oproti 15 eurům, kolik stály ty jízdenky v automatu. Tak jsem se odhodlala a oslovila dvě holky s tím, jestli je ta jízdenka v pohodě a co s ní, jestli ji sama někde pípnout a nebo ji ukázat průvodčímu. Prej průvodčímu a je v pohodě, jen překvapivě levná. Jedna z nich mi ještě našla čas a kolej nejlepšího vlaku. Tak jsem šla k těm schodům. A jezdící schody nejely :) Takže bylo dobrý rozhodnutí přesunout objektiv z tašky do batohu. Jinak by moh bejt slušně omlácenej. Domlátim to dolů a zastavuje můj vlak. Ptám se týpka ve dveřích, jestli jede do Rotterdamu. Jede. Nastupuju. Sedám. Vlak hodně podobnej jako v Česku.
Zas koukám na tu jízdenku a na potvrzující mail. A zjišťuju dvě věci. Že pak potřebuju s jízdenkou ukázat občanku nebo pas. A že to neni jízdenka. Je to jen nějakej příplatek za nějakou službu navíc. Rozhodně ne jízdenka. Panika neni na místě! Třeba vyházet skoro celej batoh kvůli hledání peněženky, která už je připravená v kapse... Ehm. Tak v appce kupuju jízdenku za 16 eur. Chvilku se kochám výhledem z okna, průvodčí nikde. Tak snad ty peníze něčemu poslouží.
Hlášení. Nemusim se snažit rozumět, protože vím, že neni žádná mezizastávka a blíží se čas příjezdu do Rotterdamu. Ale pochopila jsem, že je to poslední zastávka! Takže nemusim chvátat. To se s tou asi 17kg taškou v malým prostoru docela hodí. Pak hurá s davem. A ven. Cestou píšu spolubydlům. Ještě že jsem koupila tu jízdenku. Bez ní bych se nedostala z nádraží. Bylo potřeba s ní pípnout a turniketem projít ven. Nevim, jak bych to udělala, kdybych nepřišla na ten omyl, nebo to chtěla risknout bez jízdenky. Každopádně východ z nádraží za 16 éček? Dobrý přivítání v Nizozemí :)
Se spolubydlama jsme se po chvíli našli a vyrazili do domu. Mám nutkání říkat a psát “do bytu”, ale je to čtyřpatrovej byt, vlastně dům… Z ulice do pokoje musim vyjít troje schody. Je to fakt divný, zajímavý, a prej typický tady. Můj pokoj je taková nudlička, ale nic tu nechybí. Dokonce má dvě okna!
Spolubydlící jsou moc fajn. Každej trochu jinej, ale jsou milý, se vším mi zatím poradili, a věřím, že to tak bude i dál.
Dobrou noc :)
