Skoro denně tu na mě čeká nějaká výzva, kterou přijmu a po nádechu a výdechu se do ní pustím. To je úplně jinej přístup, než jsem měla pár měsíců zpátky a třeba před rokem by pro mě něco takovýho bylo nepředstavitelný.
Váhám, jestli si na mobilu nezrušit upozornění na maily. Už tak mi tam chodí zprávy z Telegramu, takže bych o nic megadůležitýho neměla přijít.
Nechci číst pracovní maily hned brzo ráno ani po pracovní době, protože se v nich většinou skrývá nějaká otázka nebo úkol. Jen málokdy si takhle přečtu něco hezkýho, ale když už, tak mi to udělá obrovskou radost. Třeba když někdo ocení posun nějakýho projektu, kterej jsem už skoro chtěla vzdát. Nebo když se dozvim, že se můj text dostane do časopisu!
Celkově je to tu tak jako intenzivnější, než jsem čekala. Hodně věcí je oproti mojí představě náročnějších, ale o to větší je pak radost, když se daří. Naopak ty hezký chvíle jsou mnohem hezčí, než jsem vůbec doufala.
Myslím, že mám velký štěstí na spolubydly. Mohlo se klidně stát, že bysme si prostě nesedli a byly by tu problémy.
Neříkám, že jsme všichni úplně nejlepšejší kámoši na život a na smrt, ale užíváme si občasný společný večery u (karetních) her nebo filmů a hlavně se dokážeme na všem domluvit a vyjít si vstříc.
Úplně nejvíc neuvěřitelný je, že tak 95 % času doma i v práci používáme Esperanto. Takže houby, že je starý nebo má omezenou slovní zásobu. Dá se v něm komunikovat o každodenních věcech i hlubších tématech, dá se v něm vyjádřit radost i jeho prostřednictvím řešit problémy. Samozřejmě tady občas padne slovo v jiným jazyce, protože jich tu každej ovládá několik a je to prostě zajímavý, nebo nechceme přerušovat debatu opisováním slova, na který si nemůžem vzpomenout. V takovým případě slovo ho prsknem třeba anglicky a pokračujem v Esperantu.
Což mě přivádí k něčemu, o čem jsem docela dlouho přemýšlela a snad dopřemýšlela. Nizozemština. Mám tři učebnice, duolingo a nekonečnej internet, navíc s trochou snahy (bezplatnej) kurz a spoustu rodilejch mluvčích venku. Jenže už teď občas bojuju s těma třema jazykama. Třeba když vyrážím do města, do obchodu nebo na stěnu, musim sama sobě říct, že budu potřebovat angličtinu a vědomě do ní přepínám. Naopak když se blížím k bytu nebo ke kanclu, to samý se děje s Esperantem.
Poslední dny mi přijde, že konzumuju hodně češtiny, třeba ve zprávách a rozhovorech. Ale prostě mě zajímá, co se děje! :D A narazili jsme na Nohavicu. Tak na něm a na Krylovi trochu ujíždím a nostalgicky vzpomínám, jak nám hrávali doma :)
