5.12, čas odjezdu, a slyším píšťalku, jejíž zvuk je následovanej pohybem vlaku vpřed. To se mi líbí.
Bála jsem se přestupu vlaku v půlce cesty. Podle jízdních řádů jen 2 mintuty, což je prostě strašně málo, i kdyby úplně všechno fungovalo dobře, říkala jsem si. Ale tenhle spoj je normálně nabízenej, takže by to měli mít vychytaný. A mají. Při hlášení příští zastávky týpek řekl, že je to přestup na letiště a že vlak je připravenej hned naproti. A byl. A všichni to zvládli.
Haha, vzít si na cestu knížku, že si budu číst… Jako zkusim to, ale od včerejšího večera, kdy jsem se pokoušela usnout, se mi v hlavě o moji pozornost pere strašně moc myšlenek. Takže samozřejmě nejde věnovat pozornost ani jedný z nich.
Tak tu aspoň dám dohromady pár krátkých textů, který se mi sem nepovedlo hodit poslední měsíce:
Únor:
Ulice začíná čím dál víc ožívat. Říkám si, že až se oteplí, tak už nebudu za lokalitu v centru tak moc ráda jako doteď. Naštěstí v úplně nejbližším okolí nejsou hospody, ale i v zimě jsou lidi schopný postávat nám pod oknama.
Březen:
Poslední třeba měsíc se toho moc nedělo. Taky kvůli tomu nebylo o čem psát sem. Poslední dny se toho naopak děje strašně moc. Školení/trénink dobrovolníků, stěhování krabic, léto, nový nápady, radost z příchozích mailů, když konečně někdo odpoví. Jasně že je super, když se něco děje. Pár dní se nezastavit. A pak zas klídek, prosím.
“Jedem do Amstru na trhy! Bude to super!” Vyrazili jsme před obědem, což považuju za velkej úspěch. Cesta na nádraží byla v klidu a měli jsme štěstí, že jsme tak akorát stihli zpožděnej vlak. Žádný čekání a hlavně rychlej — za 41 minut jsme tam! Hlášení. Porucha. Hromadnej výstup. Hromadnej nástup do dalšího vlaku. Hlášení. Hromadnej výstup a 2 možnosti, do jakýho vlaku jít. Rozdíl času odjezdu 1 minuta. Vyberem nástupiště 11. 5 minut zpoždění. Jdeme na nástupiště 9 a zjišťujem, že cesta nebude těch +- 40 minut, ale hodina a půl. Velký přemejšlení během čekání, ale nastupujem a jedem. Vlak se rozjel. A dojel.
Duben:
Vlastně mi vyhovovalo, když město bylo polomrtvý. S oteplením vylezli lidi a bejvá náročný najít prázdnou lavičku. Což je svým způsobem super — lidi žijou a všechno je otevřený, ale je těžký najít nějaký klidný místo bez skupinek popíjejících lidí. Když nejsou na ulicích na zahrádkách, tak se vůbec nestydí to samý dělat na balkónech, terasách nebo prostě v oknech, ve kterých jsou schopný se i polonahý opalovat.
Oproti ostatním dobrovolníkům, se kterýma jsem strávila minulej víkend, mám těžkou pohodičku — vybírám si co dělám a kdy to dělám. Ještě před pár měsícema bych neřekla, že mi to bude vyhovovat, ale teď si rozhodně nestěžuju. Asi většina těch dobrovolníků má pevnou pracovní dobu a hlavně vztah s vedoucíma je většinou strašně formální. Oproti tomu já vůbec nemám pocit, že bych nějaký nadřízený měla. Pracuju pro organizaci a spolupracuju s lidma, ne pro ně. Některý z nich mi zadávaj úkoly, ale nepřipadám si níž než oni. Tohle platí pro TEJO. S UEA je to trochu jinak, tam přijde nebo napíše člověk, že něco potřebuje, a je to o něco formálnější. Neočekává se, že bych odmítla pomoct, ale můžu. Doufám :D
