Dvě slova, který si říkáme v nestandardních situacích, kdy je potřeba se uklidnit.
Já sama sebe poslední dobou překvapuju tím, s jakým klidem řeším i nečekaný problémy a už si to nemusim vědomě připomínat. Slovním spojením “Hlavně v klidu” a pokračováním “protože vždycky všechno nějak dopadne.” bych tak nějak bych shrnula poslední měsíc(e), hlavně cestu do a z Polska.
A nebyla bych to já, kdyby mě tenhle klid nezneklidnil :D Prostě už jsem automaticky v pohodě a možná občas až moc flegmatická.
Žádný strachy — Pořád hodně a ráda plánuju a přemejšlim o tom, co a jak bude, nebude nebo by bejt mohlo. Ale když to nevyjde podle mých představ, už se nenechám vykolejit (haha, spoustu hodin ve vlacích) a nechávám TO se dít a spíš tak jako pozoruju.
Za poslední velkej poznatek považuju uvědomění, že 5 minut čekání na vlak je horší než 5 hodin ve vlaku… Pokud jede. Pokud třeba i jede tím správným směrem. Je příjemný se přibližovat k cíli a radši bych si vybrala složitější nebo delší spoj než čekání.
Jsem dost rozmazlená tím, že když někam jedu, ani bych se nemusela koukat na jízdní řády. Stačí dorazit na nádraží, kouknout na tabuli a maximálně pár minut počkat. To mi jednou, mimo velký město, bude chybět.
Další poznatek, kterej stojí za zmínku, je kvalita našeho idosu a to, že chybí nějakej celosvětovej, nebo aspoň evropskej idos. V každý zemi, kterou jsem projížděla (Česko, Polsko, Německo, Nizozemsko) jsem používala jinou appku a půlka z nich i vyžadovala registraci. Ta česká byla určitě nejpříjemnější a nejpohodlnější na používání a určitě ne jen kvůli jazyku.
Teď finišujou přípravy na další dva týdny — od pátku do neděle školení v Haagu. Tam se dostanu za 40 minut vlakem nebo metrem a mám “šalinkartu”, takže není co řešit.
V úterý mě čeká vlakem cesta vlakem na hranice s Německem (1 přestup) a pak s kouzelnou 9eurovou jízdenkou hurá do Kolína nad Rýnem, odkud poletím do Kaunasu a odtud po pár dnech vlakem nebo busem do Klaipėdy. Potom samozřejmě zpátky přes Kaunas do Eindhovenu a Rotterdamu.
Když jsem hledala Kolín nad Rýnem na Wiki a na mapě, protože se v každým jazyce jmenuje trochu jinak, všimla jsem si, že by se dalo dost levně dostat do Česka. Na hranice s Německem, přejet Německo za 9 euro, a pak vlastně asi nejsložitější cesta ze západních hranic dom. Jen si říkám, že by stálo za to využít tu možnost — ta 9eurová jízdenka platí vždycky na měsíc, jen od června do srpna, a jen na regionální vlaky, ale pořád dobrej deal :D
I přes aktuální napárkismus úplně chápu veškerý svý předchozí obavy a váhání, ať šlo o větší nebo menší rozhodnutí, třeba o účast někde nebo cestu někam, a pořád nejsem úplně bez pochybností, to by totiž bylo fakt divný.
To, že doteď tak nějak všechno vycházelo, vychází a věřmě, že ještě vycházet bude, neznamená, že nebyly, nejsou a nebudou žádný problémy v průběhu.
Trochu víc konkrétně — zpětně se na Polyglot Gathering koukám jako na skvělou akci, užitečnou zkušenost a přednášky a rozhovory se zajímavýma lidma. Během těch dní, a hlavně cestou tam a zpátky, byly i nepříjemný momenty, na který už jsem ale vlastně zapomněla. Vybavuju si, že jsem byla z něčeho otrávená a unavená, ale žádný konkrétní pocity. Naopak na ty příjemný zážitky vzpomínám často.
Aktuální zážitek — Poprvé jsem tu jela na kole! A možná taky naposled! Už se nemůžu chlubit, že žiju v Holandsku a nepoužívám kolo. Co si budem, bylo to trochu stresující. I první rozjetí se po zimě je přece takový nervózní. Tentokrát navíc cizí kolo, ohnutý řidítka, bez přehazovačky, sedačka vysoko (Tu jsme teda radši snížili a hodněkrát jsem to rozhodnutí během cesty ocenila.) a určitě rušnější provoz, než s jakým mám zkušenosti. Cestou zpátky už jsem viděla jen asi tak dvě auta a jelo příjemnějc. To jsem i chvíli přemejšlela, že to neni úplně špatný :D Ale nejspíš i tak zůstanu chození a občas využiju metro.
Občas se s lidma bavim o přístupu k různým věcem a životu obecně a někdy musim uznat, že to, co tu dělám, objektivně je obdivuhodný. Vydala jsem se na rok do neznáma, mezi neznámý lidi a velký výzvy.
Jasně pořád tu je ta možnost odmítnout moc velký sousta, ale na to tady nehrajem. Prostě už nejsem takovej srabík, jako jsem bejvala.
A hlavně, nejenže na to něco kejvnu, ale ještě si to užiju a je to užitečný, ať už pro mě nebo pro někoho jinýho.
Taky je fajn si uvědomit, že ta pohoda neni samozřejmost. Stačí krátkej výlet mimo komfortní zónu. Ráno jsem si cestou na stěnu zapomněla vzít klice, takže jsem se potom nemohla stavit domů, ale musela jsem rovnou do kanclu.
Spolíhala jsem na to, že někdo bude doma nebo mi půjčí klíče. To ale nevyšlo, takže teď sedim párset metrů od baráku, čekám, až se vrátí někdo s klíčema, a mezitím konečně dopíšu tohle, co teď čteš. Je docela hezky, koukám na lodě, a i když už bych se fakt ráda vysprchovala, tak mi to nedělá velkej problém.
